Politik a ekolog Petr Štěpánek
se narodil v roce 1965 v Kladně, celý život prožil v Praze-Nuslích. Na
Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity vystudoval obor molekulární biologie.
Od roku 1991 do roku 1996 byl asistentem na State University of New York. Po té
krátce působil v Ústavu experimentální botaniky Akademie věd, ale z
existenčních důvodů se vrátil do ekologického hnutí, v němž působil už od roku
1988, kdy se stal členem Ekologické společnosti. V roce 1997 založil organizaci
Oživení, která se věnuje propagaci a budování cyklistických stezek. Od loňského
roku učí na University of New York Prague evropskou integraci a na Karlově
univerzitě zahraniční studenty českou a slovenskou politiku. V roce 1990 byl
kooptovaným poslancem národního výboru hlavního města Prahy. V roce 1998 byl
tiskovým mluvčím ministra Martina Bursíka. Od roku 2001 je členem Strany pro
otevřenou společnost, za jejíž koalici se Stranou zelených, nazvanou Moderní
město, letos v komunálních volbách kandiduje na pražského primátora.
Můžete shrnout důvody, proč
jste se rozhodl kandidovat na pražského primátora?
Praha trpí v posledním desetiletí tím, že její vývoj určuje pragmaticko-utilitární přístup ODS k věcem veřejným. ODS dominuje tak výrazně, že jakýkoli její koaliční partner, ať už to byla ODA, US, KDU napravo, nebo nyní ČSSD nalevo, nedokáže prosadit žádné progresivní prvky svého programu. Celá komunální politika se redukuje na údržbu stávající infrastruktury, jako je třeba MHD, při postupném zhoršování její situace, jak kapacitní tak finanční, a na rozvoj autostrád městem. Tak se dá v jednoduchosti shrnout vývoj posledních deseti let v Praze.
Také se tu přece dost stavělo.
Ano. V Praze se stavělo, především hypermarkety, napojené právě na nové autostrády. A pak se v Praze stavělo tu s větším, tu s menším úspěchem v památkové rezervaci; většinou s menším.
Jak to, že nikdo nedokázal
prosadit nic jiného?
Na západě by za normálních okolností strany nalevo od středu, především socialisté a zelení, nabídly lidem to, čemu se úhrnně říká kvalita života. To zahrnuje spoustu věcí od čistého životního prostředí a ochrany památek až po takové využití veřejného prostoru, které lidem nabídne možnost smysluplně trávit volný čas, aby nebylo nutné ve městě jen nějak přežít pracovní týden a pak z něj uprchnout, kam se dá. Všimněte si jenom takové maličkosti. Když přijdu někdy v Praze na nějakou schůzku dřív a chtěl bych si třeba přečíst Literární noviny, skoro nikdy si nemám kde sednout. V Praze prostě prakticky nejsou lavičky. Příznačné je, že tu od roku 1989 nevznikl jediný nový park. Každý nový územní plán dříve počítal s rozvojem zelených ploch, od roku 1989 jich naopak soustavně ubývá. Podobně se to má s veřejnou dopravu. Ve většině ukazatelů, které můžete sledovat, je veřejná doprava po roce 1989 na sestupné křivce. V Praze je také zcela podceněna infrastruktura pro pěší a cyklistickou dopravu. Ve Vídni se třetina lidí dostává do práce pěšky nebo na kole. Praha je absurdně rozdělená severojižní magistrálou, která se dá přejít jen na několika málo místech, ve zbytku ženeme lidí do podchodů, které smrdí, je v nich tma a lidé se v nich bojí chodit. Navíc vše kvalitní jako by se v Praze redukovalo na střed a prstenec výstavby kolem něj z minulého přelomu století. Za ním už parky nevznikají, ani pěší zóny. Přitom například náměstí bratří Synků, které je přirozeným centrem Nuslí, by i se svým okolím k tomu mělo všechny předpoklady. Tyto motivace mě vedou k tomu, abych kandidoval, protože někdo musí Pražanům nabídnout vizi, kterou nazývám kvalita života.
Stávající strany toho nejsou
schopny?
Myslím, že ne, a souvisí to s mou druhou motivací. Tou je úplná absence občanského principu v řízení města. Dnes se většina zastupitelů, hlavně těch z ODS, chová tak, jako by tím, že byli zvoleni, měli město na čtyři roky propachtované. Vůbec je nenapadá, že byli zvoleni proto, aby někomu sloužili. Nikdo z dosavadních primátorů ODS v tom zatím nevybočil z řady a veřejnost byla se svými názory až dosud soustavně válcována. Přednost měl princip investorský. Dohodlo se například s investorem, že se postaví tunel za čtyři miliardy. Tunel už stojí miliard osm, pořád není hotov a pořád jdou obrovské částky z městského rozpočtu firmám, které jej staví. To je případ Mrázovky. Ale chystají se další takové stavby. Pokud se například uskuteční plán mostu přes Vltavu v Tróji, bude to konec klidného bydlení v této oblasti, protože výfukové plyny a hluk tady naplní údolí až po záhyb Vltavy. Občanský princip znamená, že když bude město plánovat jakoukoliv takovou akci, seznámí občany důkladně, nejen formálně, se svým záměrem. Je spousta míst, která byla dlouho ponechána svému vývoji, v řeči městských rozvojářů jde o místa zanedbaná a nevyužitá. Pak se najednou najde investor, který tu chce postavit hypermarket s kapacitou tří čtyř tisíc parkovacích míst, což znamená masivní vyvolanou dopravu v lokalitě. Najednou lidé zjistí, že namísto na rumiště hledí na šedou zeď megamarketu a že jejich poklidná ulička se změnila v autostrádu. Tak se například firma Carrefour snaží postavit prostřednictvím zakázek hypermarket na Vršovické ulici v parku přímo naproti ministerstvu životního prostředí. Společný jmenovatel všech případů je takový, že jakmile se vyloupne investor, všichni zvolení zastupitelé, kteří mají zastupovat zájmy občanů, náhle začnou zastupovat zájmy jeho. Lidí se nikdo neptá, co by tam chtěli.
Vaše vysvětlení?
V Praze se záhy ujal výrazný nešvar, a to je obsazování rad městských podniků a podniků, v nichž má město podíl, radními a zastupiteli. Ti jsou potom placeni firmami, takže záhy začnou hájit jejich zájmy namísto zájmů města.
Není to ale tak, že v těch
firmách právě zájmy města zastupují?
Tak by to být mělo, jenomže oni si tím vesměs přilepšují a málokdo dokáže odolat. Za odměny nastavují podmínky výhodně pro firmu, a ne pro město. Dojde--li k nějakému problému, takový zastupitel jej pak spíše tutlá, zatímco veřejnost má přirozeně zájem na jeho vyšetření.
Jak to vysvětluje, proč radní
podporují výstavbu supermarketu?
Tam už je situace mnohem komplikovanější. Dostáváme se tu z oblasti střetu zájmů do oblasti podjatosti a korupce. Například v pražském územním plánu zastupitelé rozhodli, že pozemky podél dálnice D1, které nakoupilo Tesco na výstavbu hypermarketu, zůstanou jako zemědělská půda. Už pár měsíců poté se v zastupitelstvu objevila v této věci žádost o změnu územního plánu, který měl platit deset let, a její znění podpořila většina zastupitelů. Jak to, že po svém prvním hlasování všichni tito lidé takto změnili svůj názor? Není to důkaz o ničem, ale takových věcí je neuvěřitelná spousta. Nedávno si radní Dvořák a Blažek a několik funkcionářů magistrátu koupili ve Špindlerově Mlýně byty za poloviční cenu než ostatní kupci. Ukázalo se, že je koupili od firmy, která často dostává městské zakázky, o níž často oba radní rozhodují. To je další případ korupce.
Když jim to řeknete, jak na to
reagují?
V knize Corrupt Cities je krásná definice korupce: není to zločin z vášně, ale z výpočtu. Jedna věc je pohoršovat se nad ní, druhá přijít se systémovými kroky. Už několik let se snažíme o to, aby se vedle odhalování korupce prosazovaly i preventivní kroky. Přivezli jsme například zahraničního odborníka, který na radnici neutrálním způsobem vysvětloval, jak lze korupci potírat, bohužel radnice o to měla malý zájem, takže akce nenašla z její strany pokračování. S Martinem Bursíkem v tom ale pokračujeme a výsledkem je například databáze střetu zájmů radních a zastupitelů. Zjistili jsme, že vedle funkce zastupitele nebo radního mají na pětapadesátičlenném zastupitelstvu celkem sto osmdesát čtyři funkcí, z nichž zhruba polovina konstituuje střet zájmů. Bursík předal všem zastupitelům tabulku, která obsahuje za loňský rok veškeré údaje o jejich podnikání, majetku a ziscích v soukromých i veřejných firmách s žádostí, aby ji vyplnili stejným způsobem, jak to musejí provést poslanci a senátoři v červnu každého roku. Slibujeme si od toho, že se tak oddělí zastupitelé, kteří jdou brutálně za ziskem, od šedé zóny těch, kteří jsou ve vleku a neučinili si dosud svůj názor. Těch, kteří si principiálně dávají pozor už nyní, je mimochodem jen patnáct. Slibujeme si od toho, že se tak oddělí zrno od plev a převládne vědomí, že toto je neudržitelný postoj. Slibujeme si, že nové zastupitelstvo už bude postupovat zcela jiným způsobem; ve světě existují funkční modely, jak toho lze dosáhnout.
Jedná vaše koalice Moderní
město o tom, že by vytvořila společnou kandidátku i s bý- valým primátorem
Kaslem, který přece také vystoupil s programem boje s korupcí?
Předně bych chtěl upřesnit, že těžištěm našeho programu je kvalita života, boj s korupcí je vedlejším záměrem. Na něm náš program nestavíme, to by bylo hodně málo. Jan Kasl ještě nemá zaregistrovánu stranu, ještě nepředstavil kandidáty, a co je úplně nejdůležitější, ještě nepředstavil program. Jakákoli diskuse o spolupráci může začít teprve ve chvíli, kdy on toto všechno představí. Již nyní je zjevné, že naše kampaně se budou v několika důležitých bodech protínat, například právě pokud jde o korupci, lišit se ale budou také podstatně například v tom, že Janu Kaslovi podle jeho slov jde o konsolidaci pravice. Těžiště Moderního města naproti tomu tvoří ekologicko-liberální Strana pro otevřenou společnost a Strana zelených, k jejichž cílům patří leccos, ale konsolidace pravice určitě ne. Naši voliči budou lidé z občanských sdružení, skuteční lidé zdola.
Pořád nerozumím tomu, proč by
to mělo být v rozporu s Evropskými demokraty. Vaši voliči se nutně budou
překrývat. Nebojíte se, že nakonec kvůli rivalitě nepřekročí pětiprocentní
hranici ani jeden z vás?
Nebojím se toho. Pravolevé rozdělení je stále výrazné. Kasl příslušnost k pravici zdůrazňuje v každém druhém rozhovoru, a pokud nabídne alternativu městu, které deset let bylo řízeno pravicí, nabídne ji pravděpodobně ve formě osobností, ale už těžko ve formě programu nebo výrazných institucionálních změn. Odmyslíme-li si skutky ODS nebo Unie svobody, jejich programy jsou pravicové, včetně privatizace infrastruktury, naposledy například prodaly zásobování pitnou vodou. Na druhé straně stojí to, co je na Západě prosazováno stranami nalevo od středu: zaměstnanost, dostupnost zdravotní péče, kvalita života. V tom jsou naše priority skutečně dosti odlišné. Bylo by proto obtížné pro nás najít programovou shodu.
Strana pro otevřenou
společnost je stranou nalevo od středu?
Je to strana, kde zhruba polovina lidí vyznává princip liberální a polovina princip ekologický. Je to strana, která má ve svých členech značný rozptyl. Sami lidé v této straně se neradi takto vymezují, poněvadž se vesměs pokládají za politiky komunální a na této úrovni se především chtějí etablovat.
S kým chcete, dostanete-li se do zastupitelstva, spolupracovat?
V každém případě pro nás bude na prvním místě program. Lze ale říci poměrně jasně, s kým spolupracovat nebudeme, a to je ODS a komunisté. To nám nechává otevřené dveře k sociálním demokratům, Evropským demokratům, lidovcům a té části Unie svobody, která bude ochotna přistoupit na občanský princip politiky a vzdát se prebend.
Vladimír Špidla před volbami
soustavně dělil Koalici, vy už teď rovnou dělíte Unii svobody. Copak si
skutečně myslíte, že bude možné spolupracovat pouze s jednou její částí?
To je otázka pro Unii svobody, která si sama musí ujasnit, jakou politiku bude chtít prosazovat.
V ulicích Prahy se ale zdá,
jako by Unie svobody jako jediná strana měla jasno o svém kandidátovi na
pražského primátora, a už mu také vede billboardovou kampaň.
Někdejší Koukalův radní Hvížďala zatím neuvedl, odkud tuto kampaň, jejíž cenu odborníci odhadují v několika milionech korun, financuje. Je na médiích, aby si tuto odpověď vymohli. V tom bude totiž také odpověď na otázku, čí zájmy pan Hvížďala hodlá na radnici hájit. Pokud se zjistí, že jsou to prostředky vybrané od občanů, je to asi v pořádku. Pokud jsou to prostředky právnických osob, hrozí, že Unie svobody hodlá pokračovat ve stejném duchu, v němž radnici vedla ODS.
Míní Strana pro otevřenou
společnost zůstat stranou komunální?
V české politice jsou nedostatečně zastoupeny dva směry. Jedním z nich je směr liberální. Tam by asi měla směřovat Unie svobody, ale kvůli zátěži svých bývalých členů z ODS to asi nedokáže a nedávné volby to jasně ukázaly. Potom je tady směr druhý, a to je směr zelený, směr odpovědnosti za to, kam naše planeta směřuje, právě v propojení s principem občanským. Strana zelených zaplaťpánbůh udělala velký pokrok v mi- nulých volbách a ze své pražské zkušenosti mohu říci, že dělá pokroky i na této úrovni. Na parlamentní půdě nebudou mít Strana zelených a Strana pro otevřenou společnost, pokud se nezmění volební systém, šanci existovat vedle sebe. Pokud se bude Strana pro otevřenou společnost chtít na parlamentní úroveň vydat, bude zřejmě muset nějak se zelenými sfůzovat. Perfektní příklad je v tomto z Německa, kde se východní Bündis 90 spojil se západními Zelenými a vytvořili liberálně zelené seskupení, které od sjednocení Německa postupuje ve volbách výrazně vpřed a díky úspěšnému působení svých ministrů Fischera a Trittina ve vládě mají dnes dvojciferné preference. Dovedu si u nás představit obdobnou stranu, která se bude jmenovat Zelení pro občanskou společnost nebo tak nějak.
Pracujete také v občanských iniciativách. Jejich členové často vyslovují obavu, že členstvím ve straně člověk ztratí svou nezávislost a možnost svobodně působit.
Vůbec to tak nemusí být. Na naší kandidátce nyní bude řada lidí z občanských iniciativ, kteří to chápou jako logický krok ve své práci. Lidé se myslím bojí, že budou muset uzavírat kompromisy, což ale přece nemusí být nic hanebného. U nás bohužel dosud schází generace politiků, která by prokázala, že uzavírání dohod a kompromisů není ničím nízkým. Olof Palme nebo Hans-Dietrich Genscher jsou příklady politiků, jejichž velikost spočívala právě v tom, že se dokázali dohodnout. Kdybychom jazykem devadesátých let měřili Genschera, museli bychom jej nejspíše pokládat za kolaboranta s komunisty, který celou kariéru zasvětil tomu, že jednáním o budoucím uspořádání světa a Evropy připravoval zánik sovětského impéria. Totéž platí na úrovní státní a národní. Vynikající příklad znovu skýtají němečtí Zelení, kteří vyjednali se sociálními demokraty ukončení jaderného programu. Před třemi lety si to nikdo nedokázal představit a dnes už to není téma dalších voleb. Do určité míry jsou spokojeny firmy, které na to dostaly dotaci, jsou spokojeni sociální demokraté, že už nemusí tomuto tlaku čelit a Zelení zase dokázali prosadit ze svého programu něco podstatného. Přitom celá ta věc je obrovským kompromisem. My se teprve musíme naučit posuzovat velikost politika velikostí dohody, kterou dokáže vyjednat.